V roce 1942 vyhlásil šéf amerických odborů muzikantů stávku proti gramofonovým deskám. Říkal, že nahrávky zničí živou hudbu. Mýlil se. Ale systém, který vybudoval, abychom se toho nemuseli bát — ten nás drtí dodnes. Seth Godin říká: vynásobte to a dostanete AI.
V březnu 2026 Evropský parlament odhlasoval zprávu požadující povinné licencování autorských děl pro trénink AI, plnou transparentnost tréninkových dat a právo tvůrců na opt-out. Zní to rozumně — jenže v praxi narazíme na přesně ten problém, který popisuje Godin.
Analytici z Bruegel varují: transakční náklady na individuální licencování od milionů tvůrců mohou přesáhnout samotné poplatky. Každá země bude mít vlastní organizace pro správu práv. Prostředníci spolknou režii. Přesně jako v Petrillově éře — peníze tečou, ale ne tam, kam mají.
Godinova esej není jen historická zajímavost — je to prefabrikovaný argument pro každého, kdo váhá s nasazením AI. Hudební průmysl taky říkal „nějak to vyřešíme". Řeší to osmou dekádu.
Pointa pro firmy i státní správu: regulace přijde. Bude chaotická. A jedinou obranou je mít strukturu — jasně definované AI procesy, transparentní identitu digitálních nástrojů a dokumentaci — dřív, než vám ji někdo nařídí.
Mimochodem: Seth Godin sám používá Claude jako svého nejbližšího pracovního partnera. Ne jako náhradu za psaní, ale jako nástroj pro zpochybňování vlastních textů. Přesně takhle by měly fungovat AI nástroje ve firmách — ne jako automat, ale jako systém s pravidly.
Šéf odborů viděl, jak nahrávací technologie ohrožuje živé muzikanty. Vyhlásil dvě stávky, vybojoval systém poplatků. Jenže peníze šly odborům, ne muzikantům — a vznikla byrokracie, která se dodnes nedá rozmotat. Přesný vzor pro to, co se teď děje s AI a autorskými právy.
Godin to neříká přímo, ale celý článek je analogie: AI disrupcí kreativity projde stejným cyklem — stávky, regulace, byrokracie, soudy. Nakonec systém, kde nikdo pořádně neví, kdo komu co dluží. Klíčový vzkaz: „Vynásobte to velmi velkým číslem."
Petrillo přirovnal muzikanty k ledařům, kteří by měli vyrábět ledničky. Tvrdil, že desky zničí živou hudbu — stal se pravý opak. Silný argument proti strachu z technologie: disrupcí neničí poptávku po lidské práci, mění ji.
Každá země světa kromě USA, Číny a Severní Koreje platí muzikantům za vysílání nahrávek v rádiu. USA se vyloučily díky lobbingu rozhlasového průmyslu. Ztráta: 200 milionů dolarů ročně. Zajímavý kontrast — EU teď jde přesně opačným směrem s AI regulací.
Harmonikář dostal tisíc dolarů za výkon na skladbě s 1,5 miliardou zhlédnutí. Po letech soudů se stal spoluvlastníkem. Cesta k penězům vedla přes byrokracii, soudy a roky čekání. Ukázka toho, jak „spravedlivá kompenzace" v praxi vypadá — profitují hlavně právníci a prostředníci.